TEN VJANOČNÝ ČAS
Ten vjanočný čas,
dočkali sme zas.
Vtáčci v oblakoch zpjévajú,
pastuškovja vytrubujú,
čo to nového, něslýchaného.
Narodil sa nám Ježíš, Boch a Pán.
Němá žjadnéj poduščičky,
ani chatrnéj plenčičky,
tak je zroděný, na ten svet bjédný.
A vy děvčátka aj pacholátka
zíditě sa velcí malí,
něstě Ježíškovi dary.
Čo kerý mátě jemu podajtě.
Pohádka o Zubatém strašidle
Na jednom starém hradě Rytírníku žila už několik tisíc let dvě strašidla. Bílá paní a bezhlavý rytíř, kterým se narodilo malé strašidlo.
Strašidlo nebylo ničím výjimečné. Proto mu rodiče začali říkat jednoduše Strašidlo.
Nikdo se ho nebál, protože bylo na strašidlo až moc milé a vypadalo velmi roztomile.
Za několik desítek let se Strašidlo probudilo. A ejhle! Ve svých ústech ucítilo něco tvrdého a špičatého. Šlo se podívat do zrcadla a uvidělo tři krásně bílé zoubky. Třpytily se jako perličky.
Strašidlo muselo jít zoubky rychle vyzkoušet, aby zjistilo, jestli se ho lidé budou už konečně bát.
Schovalo se do jednoho z rytířských brnění a čekalo na další skupinku turistů, která právě mířila do rytířského sálu, přesně tak, kde bylo Strašidlo schované.
Strašidlo na nic nečekalo, vycenilo zuby a ,,Baaaf! " Všichni se strašně moc polekali a pelášili si to rovnou cestou pryč z hradu Rytírníku. Strašidlo bylo rádo, že se ho lidé konečně bojí, a díky svým zoubkům už vypadá jako opravdové strašidlo. Od té doby mu lidé začali říkat Zubaté strašidlo.