TEN VJANOČNÝ ČAS 

Ten vjanočný čas, 

dočkali sme zas. 

Vtáčci v oblakoch zpjévajú, 

pastuškovja vytrubujú, 

čo to nového, něslýchaného.

Narodil sa nám Ježíš, Boch a Pán.

Němá žjadnéj poduščičky,

ani chatrnéj plenčičky, 

tak je zroděný, na ten svet bjédný. 

A vy děvčátka aj pacholátka 

zíditě sa velcí malí, 

něstě Ježíškovi dary.

Čo kerý mátě jemu podajtě. 

Pohádka o Zubatém strašidle

Na jednom starém hradě Rytírníku žila už několik tisíc let dvě strašidla. Bílá paní a bezhlavý rytíř, kterým se narodilo malé strašidlo. 

Strašidlo nebylo ničím výjimečné. Proto mu rodiče začali říkat jednoduše Strašidlo. 

Nikdo se ho nebál, protože bylo na strašidlo až moc milé a vypadalo velmi roztomile.

Za několik desítek let se Strašidlo probudilo. A ejhle! Ve svých ústech ucítilo něco tvrdého a špičatého. Šlo se podívat do zrcadla a uvidělo tři krásně bílé zoubky. Třpytily se jako perličky.

Strašidlo muselo jít zoubky rychle vyzkoušet, aby zjistilo, jestli se ho lidé budou už konečně bát. 

Schovalo se do jednoho z rytířských brnění a čekalo na další skupinku turistů, která právě mířila do rytířského sálu, přesně tak, kde bylo Strašidlo schované. 

Strašidlo na nic nečekalo, vycenilo zuby a ,,Baaaf! " Všichni se strašně moc polekali a pelášili si to rovnou cestou pryč z hradu Rytírníku. Strašidlo bylo rádo, že se ho lidé konečně bojí, a díky svým zoubkům už vypadá jako opravdové strašidlo. Od té doby mu lidé začali říkat Zubaté strašidlo.